Job 17
1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.
2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.
3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?
4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.
5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.
7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.
8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.
9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.
10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.
11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.
12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.
13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.
14 Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.«
15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?
16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."