Job 16
1 Jób na to odpověděl:
2 "Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením.
3 Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš?
4 Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.
5 Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast.
6 Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím?
7 Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost.
8 Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje.
9 Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak.
10 Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou.
11 Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků.
12 Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem.
13 Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem.
14 Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr.
15 Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil.
16 Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti,
17 ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí.
18 Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!
19 Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách.
20 Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.
21 Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.
22 Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.