Job 10
1 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.
2 Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou.
3 K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků?
4 Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?
5 Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže,
6 že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu?
7 Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky.
8 Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.
9 Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.
10 Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit?
11 Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi,
12 nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.
13 Ale ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - :
14 že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin.
15 Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření.
16 Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil.
17 Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje.
18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo.
19 Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu.
20 Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál,
21 dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti,
22 do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno."