1Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
3Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
5Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
7Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
8Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
9Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
10Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
11Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
12Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
13Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu vložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.
14Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.
15Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.
16Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.
17Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,
18neboť kde je mnoho moudrosti, ji i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.