1A když jsme se zachránili, tu jsme se dověděli, že ten ostrov slove Melita. Obyvatelé (jeho) prokázali nám neobyčejnou přívětivost;
2neboť zapálivše hranici vzali nás všecky k sobě pro nastalý déšť a pro zimu.
3Když však Pavel nasbírav nějaké množství chrastí přiložil na oheň, zmije vyběhši pro horko zavěsila se mu na ruku.
4Jak obyvatelé uzřeli to zvíře viseti mu na ruce, pravili sobě vespolek: „Jistě vrahem jest člověk tento; neboť ač z moře vyváznul, pomsta nedává mu žíti.“
5Ale on odraziv to zvíře do ohně, neutrpěl nic zlého.
6Oni pak čekali, že oteče aneb padna náhle zemře. Když však dlouho čekali a viděli, že nic zlého se mu neděje, obrátivše pravili, že jest bohem.
7Měl pak v těch místech své statky vladař toho ostrova, jménem Publius. Ten přijav nás, hostil (nás) přátelsky po tři dni.
8I přihodilo se, že otec Publiův ležel jsa stižen zimnicí a úplavicí. Pavel vešel k němu a pomodliv se i vloživ ruce na něj uzdravil ho.
9Když se to stalo, přicházeli také ostatní, kteří na ostrově měli nemoci, a byli uzdravováni;
10ti také prokázali nám mnohou čest a když jsme byli na odchodě, nakladli nám věcí (na cestu) potřebných.
11Po třech měsících odpluli jsme na lodi alexandrijské, která na ostrově přezimovala a měla za znak Blížence.
12A když jsme přijeli do Syrakus, zůstali jsme tam tři dni.
13Odtud obepluvše (východní břeh sicilský) dostali jsme se do Regia a, když den nato zavál vítr jižní, přijeli jsme druhého dne do Puteol;
14tam jsme nalezli bratry a byli od nich žádáni, abychom tam zůstali sedm dní; a tak jsme přišli do Říma.
15Odtud bratři, uslyševše o nás, přišli nám naproti až na Fórum Appiovo a ke Třem Hospodám; Pavel uzřev je, poděkoval Bohu a nabyl dobré mysli.
16Když pak jsme vešli do Říma, bylo dovoleno Pavlovi, aby zůstával pro sebe s vojínem, který by ho hlídal.
17Po třech dnech svolal k sobě přední židy a, když se sešli, řekl jim: „Bratři, já neučiniv nic zlého proti lidu ani proti obyčejům otcovským, byl jsem jako vězeň vydán z Jerusalema do rukou Římanů.
18Ti vyslechnuvše mě chtěli mě propustiti, poněvadž na mně není žádného provinění k smrti.
19Ježto však židé tomu odpírali, byl jsem donucen odvolati se k císaři, ne jako bych měl co žalovati na svůj národ.
20Pro tu příčinu tedy jsem žádal vás spatřiti a k vám promluviti, neboť pro naději lidu israelského jsem svázán tímto řetězem.“
21Ale oni řekli jemu: „My jsme ani psaní o tobě z Judska nedostali, aniž kdo z bratrů přišed co špatného o tobě nám oznámil neb pověděl.
22Avšak žádáme si poslechnouti od tebe, co smýšlíš, neboť o této sektě jest nám známo, že se jí všudy odporuje.“
23Ustanovivše pak mu den, přišli k němu ve velikém počtu do jeho obydlí. I vykládal jim, vydávaje svědectví o království Božím a snaže se od rána do večera přesvědčiti je o Ježíši jak ze zákona Mojžíšova tak z proroků.
24A někteří věřili tomu, co pravil, jiní však nevěřili.
25Jsouce pak mezi sebou nesvorní, odcházeli; přitom Pavel řekl toto slovo jediné: „Dobře pravil Duch svatý k otcům vašim skrze proroka Isaiáše řka:
26,Jdi k lidu tomuto a řekni: Ušima budete poslouchati, a nesrozumíte, a hledíce budete se dívati, a neuvidíte,
27neboť ztučnělo srdce lidu tohoto a těžce poslouchali ušima, zamhuřovali oči své, aby snad někdy očima neuviděli a ušima neuslyšeli a srdcem nesrozuměli a neobrátili se, a abych neuzdravil jich.‘
28Budiž vám tedy známo, že pohanům byla poslána tato spása Boží, a ti budou slyšeti.“
29A když to pověděl, židé odešli od něho, majíce mezi sebou velikou hádku.
30Zůstal pak(Pavel) po celé dva roky v najatém bytě svém a přijímal všecky, kteří k němu přicházeli;
31i hlásal království Boží a učil o Pánu Ježíši Kristu bez překážky s veškerou neohrožeností.