1(Asafova vyučující píseň) Lide můj, chci vás teď učit, Slyšte slova mojí písně.
2Příběhy oživím dávné, moudrosti staré tu zazní.
3Vzpomeneme známé věci, tradici, učení otců.
4Jak oni nám, máme to předat svým dětem: o skutcích Božích, o divech, jež s námi činil, chvályhodných, mocných činech.
5Zjevoval se Jákobovi, Izraelcům vydal Zákon. Ten máme předávat synům,
6aby i potomci naši, všecko znali to a mohli svědectví předávat dále.
7Kéž by uvěřili Bohu, nezapomněli na jeho činy, plnili a ctili Zákon.
8Ať se vyhnou se chybám otců, vzdorovitým, umíněným, rozkolísaného srdce, nestálým ve víře v Boha.
9Vzpomeňte, jak lučištníci efraimští utekli z bitvy.
10Nedbali na Boží smlouvu, pohrdli zákonem jeho,
11jako by neznali divy, jež viděly jejich oči.
12Jako by nebyla svědkem egyptská krajina Sóan,
13že Bůh sám rozpoltil moře, Izrael provedl středem, vody chránily je z boků.
14Ve dne je oblakem vodil, za noci jim svítil ohněm.
15Pukaly vyprahlé skály, z hlubiny tryskaly vody,
16ze suchých hor tekly řeky, vody nabrali, co chtěli.
17Přidali ale hřích k hříchu, v pusté poušti proti Bohu už zase mluvili vzdorně.
18Pokoušeli svého Pána, troufale si vymýšleli, co by přáli mít k jídlu.
19Bez úcty říkali Bohu: „Copak nám na poušti prostřeš?
20Voda ze skály nám tekla, ale co chleba a maso?“
21To bylo na Pána příliš, jeho hněv vzplanul jak oheň,
22protože mu nevěřili v Bohu nehledali pomoc.
23Přestože takoví byli, otevřel Pán svoje sýpky,
24jako déšť pršela mana, chléb z nebeské obilnice,
25jako na hostině mocných, směli jísti do sytosti.
26Pak zadul východní vítr, k němu se připojil jižní,
27přivály křepelek mračna, jak jindy oblaka písku.
28Ptáci jim padali rovnou ke stanům, bylo jich mnoho.
29Jedli a přejídali se, Pán jim dal, co hrdlo ráčí.
30Ještě to nespolykali, zas něco jiného chtěli.
31Hněv Boží zaplál a srazil, velmože, hrdiny pyšné.
32Přes to vše hřešili dále nevěrou a pochybami.
33Náhle je zaskočil konec, život jim mizel jak vánek. Tu všecky přepadla bázeň,
34strach z toho, že je tak hubí. Ptali se po Boží vůli, po noci vzdoru hned ráno hledali opět Boha.
35Říkali: „Byl naše skála, Hospodin, náš vykupitel.“
36Často to byly jen řeči, slovíčka prázdná a lživá,
37ve svém srdci nestáli při něm, smlouvě nezůstali věrní.
38Bůh přesto znovu a znovu odpouštěl, nezahubil je, odvracel hněv svůj a svoje zklamání potlačoval.
39Na mysli měl, že jsou tělo, vítr, co na chvíli vane.
40Kolikrát na cestě pouští, trápili Boha svým vzdorem!
41Nevděční znovu a znovu, výčitky na místo díků.
42Svatého izraelského jako by neznali, který vysvobozoval je mocně ze spárů nepřítele.
43Vždyť Boží znamení poznal i Egypt v okolí Sóan.
44Řeky se změnily na krev, z bystřin se nemohli napít.
45Pak přišly bodavé mouchy, záplava žab, které hnily.
46Úrodu napadli brouci, kobylky zničily pole.
47Révu jim otloukly kroupy, fíky jim na stromech zmrzly.
48Dobytek kroupami trpěl, potom zas strašlivým horkem.
49Poznali hněvivost Boží, přísné zakusili soudy, těžkost za těžkostí přišla, zásahy andělů zkázy.
50Boží hněv vylil se z břehů, mnozí tam podlehli smrti morem kosil všecko živé.
51Všecko prvorozené hyne, Egyptu zemřeli náhle dědicové jeho rodin.
52Svůj lid však Bůh jako ovce vyvedl z Egypta na poušť.
53Vedl je bezpečně mořem, kde zhynuli nepřátelé.
54Až sem je dovedl, k hoře, na které teď chrám jeho stojí.
55Národy z Kanánu vyhnal, rozdělil tuto zem kmenům, Izrael dnes tady bydlí.
56Ten ale nebyl mu vděčný, vzdoroval, odmítal Zákon, nejvyššího Boha nectil,
57toulal se a odpadával tak, jako otcové jejich. Byl jako luk, jenž se zkřivil a šípy zanáší jinam.
58Pohanské oltáře spravil, modlami urážel Boha.
59Tak Boží žárlivost vzplála, Izrael zprotivil se mu.
60Opustil svatyni v Šílu, nebydlil už mezi nimi.
61Přestal už Izrael chránit, vydal ho na pospas lidem.
62Na dědice své se hněvá, prohrávají své bitvy,
63žár válek požírá chlapce, nevěsty čekají marně.
64I kněží v té vřavě hynou, vdovám už vyschly i slzy.
65Zdálo se, že náš Bůh usnul, jak bojovník zmožený vínem.
66Ale už vstává a nepříteli do týla vpadl a ničil.
67Josefův kmen Bůh už nechce, nebude vládnout nám Efraim.
68Judu si Hospodin vybral, Sijón si zamiloval,
69postavit chrám si tam nechal; ta bude na zemi navždy svědčit, že Bůh sídlí v nebi.
70Davida za krále zvolil, prostého pastýře ovcí.
71Izrael dal mu do péče, dědice po Jákobovi.
72On upřímně miloval stádo, vedl je dobře a věrně.