1(Davidova pamětní „Píseň zaplašené holubice“, vzpomínka na to jak byl v zajetí Pelištejců v Gátu)
2Na pomoc, Bože můj! Dupají po mně, vojáci na paty šlapou mi teď.
3Zničit mě hodlají mí nepřátelé, mám jich už tolik, že nepočítám.
4Každý den děsí mne, na ostří nože kolísám — na Boha spoléhám jen,
5na Boha, kterému žalmy své zpívám, naději skládám v něm, odkládám strach. Člověče, tebe já měl bych se bát?
6Překroutí ovšem, co řekl jsem jinak, přejí mi nejhorší, co může být.
7Radí se, číhají, sledují stopy, nežli mne zabijí, nemají klid.
8Uniknout necháš je soudu a trestu? Sraz je svým hněvem, můj Hospodine!
9Jen ty znáš trápení vyhnanství mého, sčítáš mé slzy a všecky je máš.
10Na útěk jednou se lidé ti dají, já vyznám: Bože, jsi po boku mém.
11Na Boha, kterému žalmy své zpívám, spoléhám, slovo své vyplní dnes.
12Naději skládám v něm, odkládám bázeň. Člověče tebe já měl bych se bát?
13Také já sliby své Bohu pak splním, chvála má zazvučí nad obětí.
14Vyvedl jsi mne dnes z náruče smrti, nohy mé uchránil od pasti zlé. Před tebou půjdu dál cestami svými, života světlo mi rozsvítíš zas.