1Proč opodál jen stojíš stále, Pane, a nepřicházíš ke mně v trápení?
2Bezbožník z pýchy trápí bezmocného. Ať spadne sám do vlastní nástrahy,
3proč má se chlubit svými choutkami, sobectví chválit, Boha urážet?
4Je oslepený pýchou, proto říká: "Bůh nepozná nic, asi není doma."
5A tomu posměvači všecko dál se daří, tvé soudy, Bože, jak by neplatily. Na protivníky dělá obličeje,
6sám sobě říká: Mnou nic neotřese, má rodina má jistou budoucnost.
7Nadávky, chytrost, lsti jsou slova jeho, jen trápí, lidem dělá starosti.
8Číhá jak lupič ve městě i v lese, nevinné vraždí, chudé špehuje.
9Jak lev svou kořist vyslídí a čeká, aby ji chytil, vtáhl do houští.
10Plíží se, skočí, svoje drápy zatne, co proti němu zmohou ubozí?
11Pořád si říká: "Bůh vše zapomene, snad zavřel oči, aby neviděl a od svých už se navždy odvrátil.“
12Pojď na pomoc nám, Pane Bože silný, na ponížené své se rozpomeň!
13Jak to, že bezbožník tak mluvit může, dovolíš mu, aby tě urážel? Že mu to projde, ujišťuje se.
14Já vím, ty, Pane, všecko dobře vidíš, útlak i bolest přesně rozeznáš. Až dovrší se čas, tvá silná ruka zpupného ztrestá, zvedne sirotka.
15Už přes paži ho uhoď, která loupí, vystav mu účet, který nesplatí.
16Ty na věky jsi Králem veškerenstva, národy hynou, ty však zůstáváš.
17Pokorných prosby slyšíš, Hospodine, své ucho nakláníš a ujišťuješ je,
18že spravedlnost sirotkům svým zjednáš, a utrápené jednou vysvobodíš od nepoctivých, chtivých vladařů.