Job 17
1 Jsem vyřízen, smrt mám na jazyku, hrob už na mě čeká.
2 Kolem není než samý posměvač, nikdo se mě nezastane. Už ani spát nemohu.
3 3-4 Copak se za mě nikdo nepostaví? Ani ty, Bože? Tys je, Bože, ranil slepotou, nenech je tedy nade mnou triumfovat.
4 ***
5 Kdo ale ostouzí své přátele, sklidí odplatu od vlastních dětí.
6 Ach, Bože, všem jsem tady pro posměch, každý po mně plive.
7 Oči jsem si vyplakal, zbyl ze mně už sotva stín.
8 Čestní lidé jsou otřeseni mým osudem, přičítají ho mé bezbožnosti.
9 Ale kdo je spravedlivý, nemusí se stydět za své činy, a kdo je upřímný, nemá se čeho bát.
10 Ale vy tady, raději se seberte a běžte. Moudrého mezi vámi nevidím ani jednoho.
11 Moje dny vypršely, mé naděje se rozplynuly, mé srdce je zlomeno.
12 Noc nazývají dnem a den nocí - není s nimi rozumná řeč.
13 13-14 I kdybych snad nějakou naději i měl, až zavřu oči, temnota mě pohltí, hrob bude mým otcem, červi mou matkou a sourozenci.
14 ***
15 Kde je jaká naděje? Mám snad nějakou lepší vyhlídku? Řekněte!
16 Ne, má naděje sestoupí do hrobu se mnou, spolu se proměníme v prach."