1Na to odpověděl Jób:
2"To všechno už jsem slyšel. Vy tedy dovedete člověka potěšit, jen co je pravda!
3Nemohli byste mě ušetřit těch nekonečných kázání?
4Ale možná, že bych mluvil stejně, kdybych byl na vašem místě a vy na mém, byl bych zrovna tak kritický a vrtěl nad vámi hlavou.
5Abyste věděli, jaké to je, rád bych vám pouze slovy vyjádřil soucit, když vy byste v soužení čekali nějaký čin.
6Ale ať teď řeknu cokoliv, mé bolesti to neuleví, a když neřeknu nic, taky se nezmenší.
7Ó Bože, jsem na dně. Připravils mě o rodinu.
8Jsem jen kost a kůže, a podle nich je to důkazem mé viny.
9Bůh na mě zanevřel, rve mé tělo na kusy, číhá na každý můj pohyb, aby mě dorazil.
10Lidé se shlukli, civí na tu podívanou, vyšklebují se, sem tam i facku přidají.
11Bůh mě vydal napospas bezbožníkům, každý darebák si do mě smí kopnout.
12Žil jsem si poklidně, než mě popadl za krk a obličej mi strčil do bláta.
13Stal jsem se terčem jeho střelcům, rozstříleli mě na cucky, na krvavé cáry.
14Doráží na mě znova a znova jak posedlý hrdlořez.
15Sedím tady v pytlovině, hodím se už jen na smetiště.
16Oči mám krvavé od pláče, víčka opuchlá, podmalovaná už smrtí.
17Přesto jsem bez viny, mé modlitby jsou čisté.
18Země, nepřijímej mou krev, ať tu zůstane a vykřičí mou nevinu!
19Mám svědka v nebi, tam je můj přímluvce.
20Ať se mi přátelé posmívají, Bůh sčítá moje slzy,
21když k němu volám o vyslyšení, jako se člověk dovolává sluchu u souseda.
22Vždyť už zanedlouho půjdu cestou, z které není návratu.