Job 14
1 Lidský věk je tak krátký, ale trápení v něm víc než dost.
2 Na chvíli rozkvete, ale vzápětí vadne jak utržená květina.
3 Musíš být tak přísný, účtovat tak nesmlouvavě?
4 Copak můžeš očekávat neposkvrněnost od toho, kdo se poskvrněný už narodil?
5 Tak krátký čas jsi vyměřil člověku, jeho měsíce jsi odpočítal, ani o den si je neprodlouží.
6 Přestaň už na mě upírat svůj zrak, nech mě oddechnout, než zemřu.
7 Strom má aspoň naději, když ho porazí, že vyrazí nový výhonek,
8 i když kořeny zestárnou a pařez ztrouchniví.
9 Jakmile ucítí vláhu, vypučí a vyžene listy jako nový stromek.
10 Když však zemře člověk, kam se poděje jeho duch?
11 Jako se vypaří voda z louže, jako vyschne za veder koryto říčky,
12 tak ulehne naposled člověk a neprobudí se tak dlouho, dokud budou existovat nebesa.
13 Kéž bys mě ukryl v hrobě a nevzpomněl na mne, dokud nepomine tvůj hněv!
14 Kdyby tak mrtvý mohl znovu ožít, jak rád bych čekal v hrobě na své vzkříšení!
15 Zavolal bys a já bych se ti ozval, zas by ses těšil ze svého stvoření.
16 Byl bych pak dokonalý, už bys nemusel nic připisovat do seznamu mých hříchů.
17 Všechna má provinění by skončila v koši na odpadky.
18 Hory ohlodává déšť a vítr, skály pukají a drolí se,
19 voda podemílá břehy a odplavuje půdu. Nic tu není na věky, tím méně člověk.
20 Dotíráš na něj, svraskne mu tvář a odejde ze scény.
21 Zda jeho děti potkala sláva nebo hanba, je mu už jedno.
22 Se svou bolestí zůstane nakonec sám."