1Téhož roku, kdy zemřel král Uzijáš, uvádí dále Izajáš, jsem ve vidění spatřil Hospodina. Seděl vznešeně na svém trůnu a jeho sláva naplňovala celý chrám.
2Nad ním byli serafové se šesti křídly. Dvěma si zakrývali tvář, dvě halily jejich nohy a na zbylých dvou křídlech se vznášeli.
3Jeden druhému zpívali: Svatý, svatý, svatý je Všemohoucí Bůh; celá země je plná jeho slávy.
4Jejich hlasy otřásly celým chrámem až k základům a najednou všechno zahalil dým.
5To je můj konec! zvolal jsem, jsem nadobro ztracen! Vždyť jsem jen hříšný smrtelník, který žije uprostřed prolhaného národa, a na vlastní oči jsem spatřil Krále, Všemocného Hospodina.
6Nato ke mně přiletěl jeden ze serafů a přinesl žhavý uhlík, který kleštěmi vytáhl z ohně na oltáři.
7Dotkl se jím mých úst a řekl: Tímto dotekem ti byla odpuštěna tvá vina a zahlazeny všechny tvé nepravosti.
8Potom jsem zaslechl, jak se Hospodin ptá: Koho mám poslat? Kdo se odhodlá a půjde? Já, odpověděl jsem, pošli mě!
9Jdi tedy, odvětil Hospodin, a oznam lidem tato slova: I kdybyste poslouchali sebevíc, nikdy nic nepochopíte; Dívejte se, jak nejlépe umíte, ale stejně ničemu neporozumíte.
10Tvé poselství ještě více zatvrdí srdce mého národa, protože jejich sluch už dávno otupěl a ani očima už nevidí vůbec nic. Kdyby tomu tak nebylo, viděli by, dopřáli by sluchu mým slovům, srdcem by mé poselství pochopili, obrátili by se ke mně a já bych je uzdravil.
11Jak dlouho to potrvá, Pane? zeptal jsem se. Odpověděl mi: Tak dlouho, dokud z měst nezůstanou jen rozvaliny, v nichž nikdo nebydlí, dokud všechny domy nezůstanou prázdné a namísto polí neuvidíš jen zkázu a spoušť.
12Dokud já sám, Hospodin, neodvedu všechny co nejdále a nenechám jejich zemi zcela opuštěnou.
13Ačkoliv jich v zemi zůstane pouhá desetina, i tento zbytek vydám na milost a nemilost nepřátel. Stejně jako když se pokácí keř nebo strom, tak i z mého národa zůstane jen pahýl. Právě z něj však vyraší nový svatý lid.