1Slyšte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, má slova.
2Ať mé učení padá jako déšť a má slova ať se snášejí jako rosa, jako krůpěje na mladou trávu, jako hojný déšť na křehkou zeleň.
3Budu šířit Hospodinův věhlas. Chvalte velikost našeho Boha!
4On je skála a vše, co činí, je správné a dokonalé. Bůh je věrný a není původcem žádného zla. Je bezúhonný a spravedlivý.
5Izraelci se však k němu zachovali nečestně a ke své hanbě již nejsou jeho dětmi. Stali se pokřivenou a poskvrněnou generací.
6Takto splácíte Hospodinu, pošetilí a nerozumní lidé? Copak není vaším Otcem, jemuž náležíte?, vaším Stvořitelem, který vám dává život?
7Vzpomeňte na dávné dny, přemýšlejte o generacích před vámi. Ptejte se svých předků a oni vám poví, požádejte moudré starší a oni vám vysvětlí.
8Když Nejvyšší dal národům jejich dědictví a rozdělil veškeré lidstvo, vymezil hranice také všem izraelským rodům podle počtu jejich příslušníků.
9Hospodin učinil z Izraele vyvolený lid a prohlásil ho za vlastní.
10Vyhledal ho v nehostinné a bezbřehé pustině. Pečoval o něj a chránil ho jako zřítelnici svého oka,
11jako orel, který střeží své hnízdo a vznáší se nad svými mláďaty, roztahuje svá křídla, aby je chránil, a nosí je na svých perutích.
12Hospodin sám Izraelce vedl, žádný cizí bůh je neprovázel.
13Nechal je sídlit na úrodných návrších a sytil je hojnými plody země. Dával jim med i z mrtvých skal a olej z křemenných útesů.
14Krmil je tvarohem a mlékem krav a ovcí, tučnými jehňaty a kozami, vybranými bášanskými berany a nejjemnějším obilím. Napájel svůj lid zpěněným vínem z rudých hroznů.
15Izrael ztloustl a zbujněl, byl sytý, nadutý a obrostl tukem. Opustil Boha, který ho stvořil, a zavrhl Skálu, svého Spasitele.
16Vzhlížením k cizím bohům vzbudili Izraelci Hospodinovu žárlivost a popudili ho uctíváním jejich ohavných napodobenin.
17Přinášeli oběti démonům namísto Bohu, falešným božstvům, která nikdo neznal, novým výplodům své fantazie, bohům, o kterých jejich předkové neměli ani tušení.
18Opustili Skálu, která je zplodila, zapomněli na Boha, z něhož se zrodili.
19Hospodin to viděl a zavrhl je. Rozhněval se na své syny a dcery.
20„Odvrátím od nich svou tvář,“ řekl, „a uvidím, jak skončí, neboť jsou zvráceným pokolením, nevěrným potomstvem.
21Probudili mou žárlivost uctíváním falešného boha a rozhněvali mne svými bezcennými modlami. Brzy však budou závidět i těm nejposlednějším z národů, pošetilcům, kterým nebyla dána moudrost.
22Můj hněv roznítil požár, který plane hluboko do říše mrtvých. Pohltí zemi i její úrodu a zažehne i základy hor.
23Uvrhnu na ně pohromy a namířím proti nim své šípy.
24Sešlu na ně ničivý hladomor, nelítostný mor a smrtelnou nákazu. Pošlu proti nim hordy líté zvěře, jedovaté zmije, které se plazí v prachu.
25V ulicích zhynou jejich děti mečem a v domovech zavládne hrůza. O život přijdou mladí, nemluvňata i šedovlasí starci.
26Řekl jsem, že je rozpráším a vyhladím vzpomínku na ně z mysli lidí.
27Děsím se ale posměchu nepřátel, kteří to nepochopí a řeknou: ‚To naše ruka zvítězila, Hospodin nic z toho neudělal.‘“
28Nepřátelé jsou národem bez rozumu, nemají špetku soudnosti.
29Kdyby byli moudří, porozuměli by a pochopili, jaký bude i jejich konec!
30Ať uvažují, jak by mohl jeden člověk pronásledovat tisíc mužů, či dokonce dva lidé přimět desetitisíce k úprku, pokud by se od nich Hospodin neodvrátil a neopustil je?
31Vždyť Skála Izraele není to, co skála národů, jak uznají nakonec i naši nepřátelé.
32Zatím není pochyb, že jich réva pochází z vinic sodomských a z polí gomorských, jejich hrozny jsou plné jedu a střapce plné trpkosti.
33Jejich víno je hadím jedem, smrtelným jedem zmije.
34„Což to nejsem já sám, kdo všechno předem připravil a utajil?
35Má je pomsta, má je odplata. Ve správný čas se jim podlomí nohy; den jejich zkázy se blíží a záhuba jim kráčí vstříc.“
36Hospodin sám bude soudcem svého lidu a pohlédne na své služebníky s lítostí, až spatří, že jsou na dně svých sil a nezůstal už nikdo, otrok ani svobodný.
37Tu řekne národům: „Kde jsou nyní vaši bohové, kde je skála, za níž se chcete skrýt?
38Kde jsou bohové, kteří jedli tuk z vašich obětin a dávali si obětovat víno? Ať vám přispěchají na pomoc a poskytnou vám bezpečný úkryt!
39Pak poznáte, že jsem jenom já! Žádný jiný bůh není. Já usmrcuji a dávám život, já jsem zranil a já budu uzdravovat! Nikdo není mocnější než já.
40Pozvedám ruku k nebi a prohlašuji při své věčné existenci:
41„Naostřím-li svůj planoucí meč a uchopím ho, abych soudil, pomstím se svým protivníkům a splatím všem, kdo mě nenáviděli.
42Opiji své šípy krví pobitých a zajatých a můj meč bude hltat maso a hlavy velitelů nepřátel.“
43Připojte se, národy, k jásání Hospodinova lidu, neboť on pomstí krev svých služebníků a odplatí svým nepřátelům. Sejme vinu ze své země a svého lidu.
44To byla slova písně, kterou Mojžíš po boku s Núnovým synem Jozuem přednesl všem Izraelcům.
4545-46 Když Mojžíš dokončil svou řeč, řekl všem Izraelcům: „Vezměte si k srdci všechna slova, která jsem dnes závazně pronesl, abyste mohli přikázat svým dětem, ať se bedlivě řídí ustanoveními tohoto zákona.
46***
47Nesmí to pro vás být jen prázdná slova. Představují celý váš život. Díky nim, budete moci žít dlouho v zemi za řekou Jordánem, kterou přicházíte obsadit.
48Téhož dne řekl Hospodin Mojžíšovi:
49„Vystup na horu Nebó v pohoří Abarím v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na Kenaan. Na zemi, kterou dávám Izraelcům trvale do vlastnictví.
50Na této hoře, kam vystoupíš, pak zemřeš a ulehneš ke svým zesnulým předkům, stejně jako tvůj bratr Áron zemřel na hoře Hór a připojil se ke svému lidu.
51Stane se tak proto, že jste mne u vod Sváru v Kádéši na poušti Sin zneuctili přede všemi Izraelci svou malověrností, a neobhájili tak mou svatost.
52Proto zemi, kterou dávám Izraelcům, spatříš jen zpovzdálí a sám do ní nevstoupíš.