Acts 28
1 Když jsme se zachránili, dověděli jsme se, že ten ostrov se jmenuje Malta.
2 Obyvatelé se k nám chovali velmi lidsky; rozdělali totiž oheň a ujali se nás všech, protože nastal déšť a bylo zima.
3 Když však Pavel sebral něco chrastí a přiložil na oheň, vylezla horkem zmije a pověsila se mu na ruku.
4 Jakmile obyvatelé spatřili, že mu zvíře visí s ruky, říkali mezi sebou: „Ten člověk je jistě vrah, neboť ačkoli vyvázl z moře, mstící se spravedlnost nedopřává mu žít.“
5 Než on setřásl zvíře do ohně a nic zlého se mu nestalo.
6 Oni pak myslili, že oteče nebo najednou padne mrtev. Když však dlouho čekali a viděli, že se mu nic zlého neděje, obrátili a říkali, že je to bůh.
7 Měl pak v okolí toho místa vladař toho ostrova své statky; jmenoval se Publius. Ten nás přijal k sobě a po tři dny přátelsky hostil.
8 Otec Publiův právě ležel, neboť byl stižen horečkami a úplavicí. Pavel k němu vstoupil, pomodlil se, vložil na něho ruce a uzdravil ho.
9 Když se to stalo, přicházeli také ostatní nemocní na ostrově a byli uzdravováni.
10 Ti nás i zahrnuli velkými poctami, a když jsme odjížděli, naložili nám potřebné věci.
11 Po třech měsících jsme odpluli na alexandrijské lodi, která na ostrově přezimovala; měla za znak Blížence.
12 A když jsme dojeli do Syrakus, zůstali jsme tam tři dni.
13 Odtamtud jsme odjeli a dostali se do Regia. Když den poté zavál jižní vítr, dorazili jsme druhého dne do Puteol.
14 Tam jsme nalezli bratry, a ti nás žádali, abychom zůstali sedm dní. A tak jsme přišli do Říma.
15 A když tamější bratři o nás uslyšeli ty věci, přišli nám vstříc až k foru Appiovu a k Třem hospodám. Jakmile je Pavel uzřel, děkoval Bohu a nabyl dobré mysli.
16 Když jsme pak vešli do Říma, bylo Pavlovi dovoleno, aby bydlel sám s vojákem, který ho hlídal.
17 Po třech dnech svolal tamější židovské předáky. Když se sešli, pravil jim: „Bratři, já jsem neučinil nic proti lidu ani proti otcovským zvykům, a přece jsem byl uvězněn a z Jerusalema vydán do rukou Římanům.
18 Ti mě pak vyslechli a chtěli mě propustit, protože na mně není provinění, které zasluhuje smrt.
19 Protože však Židé odporovali, byl jsem nucen odvolat se k císaři, ale ne, že bych měl co žalovat proti svému národu.
20 Kvůli tomu jsem žádal vás spatřit a k vám mluvit. Vždyť pro naději Izraele jsem svázán tímto řetězem.“
21 Než oni mu řekli: „My jsme nedostali o tobě psaní z Judeje, ani nepřišel žádný bratr, který by oznámil nebo pověděl o tobě něco špatného.
22 Ale rádi bychom od tebe slyšeli, co smýšlíš; neboť o této straně je nám známo, Že se všude setkává s odporem.“
23 Stanovili mu tedy den a v hojném počtu se k němu sešli do obydlí. On pak jim od rána do večera vykládal o Božím království, svědčil o něm a přesvědčoval je o Ježíši ze Zákona Mojžíšova a z Proroků.
24 A jedni věřili jeho slovům, jiní zase nevěřili.
25 Když však ve vzájemné neshodě odcházeli, Pavel jim řekl ještě toto: „Správně promluvil Duch svatý skrze proroka Izaiáše k našim otcům:
26 Jdi k tomuto lidu a řekni: Budete poslouchat a poslouchat, a neporozumíte, budete se dívat a dívat, a neuvidíte.
27 Neboť srdce tohoto lidu se zatvrdilo; ušima těžko slyšeli a své oči zavřeli, aby očima neviděli, ušima neslyšeli, srdcem nechápali a neobrátili se, já abych je pak neuzdravil.
28 Budiž vám tedy známo, že tato Boží spása byla poslána k pohanům; ti budou také slyšeti.“
29 ***
30 Zůstal pak celá dvě léta v svém najatém bytě a přijímal všechny, kdo k němu přicházeli;
31 hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší neohrožeností a bez překážek.