1Říkám pravdu v Kristu, nelžu, - svědčíť se mnou mé svědomí v Svatém Duchu, -
2že mám ve svém srdci veliký zármutek a nepřestávající bolest.
3Přál jsem si totiž, bych byl já sám od KRISTA jako prokletý vzdálen ve prospěch mých bratrů, mých příbuzných co do masa -
4to jsou Israélovci, jejichž je přisvojení za syny i sláva i úmluvy i zákonodárství i svatá služba i přísliby,
5jejichž jsou otcové a z nichž je, co do masa, KRISTUS, jenž je nade všemi, Bůh velebení hodný do věků. AMÉN.
6Ne však tak, jako by Boží slovo bylo selhalo. Ne všichni totiž, kteří jsou z Israéle, jsou Israél,
7aniž jsou všichni proto děti, že jsou símě Abrahamovo, nýbrž: Símě ti bude nazváno v Isákovi;
8to jest, ne děti masa jsou děti Boží, nýbrž děti příslibu se počítají za símě;
9slovo toto: Podle tohoto období přijdu a Sáře se dostane syna, je přece slovo příslibu.
10A nejen to, nýbrž i když Rebekka nosila plod manželské ho soužití od jednoho, Isáka, našeho otce,
11dokud přece ještě nebyli zrozeni, aniž co dobrého nebo ničemného vykonali (aby v platnosti zůstávalo Boží předsevzetí, jež je ve smyslu vyvolení, záležející ne na činech, nýbrž na tom, jenž povolává),
12bylo jí řečeno: Větší bude nevolníkem menšímu;
13podle toho, jak je psáno: Jakóba jsem si zamiloval, Ésaua pak jsem pojal v nenávist.
14Co tedy řekneme? Je snad při Bohu nespravedlivost? Pryč s takovou myšlenkou!
15Vždyť Mojžíšovi praví: Smiluji se, nad kýmkoli se budu smilovávat, a slituji se, nad kýmkoli se budu slitovávat;
16takže to tedy ne ní věc toho, kdo chce, ani toho, kdo běží, nýbrž Boha, jenž se smilovává.
17Faraonovi přece Písmo praví: Právě k tomu jsem tě pozvedl zprostřed lidí, abych tak na tobě ukázal svou moc, a mé jméno aby tak bylo rozhlášeno na vší zemi;
18tak se tedy smilovává, nad kým chce, a zatvrzuje, koho chce.
19Řekneš mi tedy: Co ještě žehrá? Kdožpak odolává jeho vůli?
20Nu ano, ale kdo jsi ty, ó člověče, že odmlouváš Bohu? Říká snad výrobek výrobci: Co jsi mě zhotovil takto?
21Anebo nemá hrnčíř nad jílem pravomoc zhotovit z téže hmoty jednu nádobu ke cti a druhou zase k necti?
22A jestliže Bůh, chtěje ukázat hněv a v známost uvést, čeho je mocen, snášel ve veliké shovívavosti nádoby hněvu, uzpůsobené k záhubě -
23a aby v známost uvedl bohatství své slávy na nádobách smilování, jež předem připravil k slávě,
24nás, jež i povolal, nejen zprostřed Židů, nýbrž i zprostřed národů…?
25Jak i praví u Oseáše: Povolám Ne-můj-lid za svůj lid a Ne-milou za milou;
26i bude, že na tom místě, kde jim bylo řečeno: Vy ne jste můj lid, tam budou povoláni za syny živého Boha.
27Stran Israéle však volá Isaiáš: Byť byl počet Israélových synů jako písek moře, zachráněn bude pozůstatek,
28neboť on věc dovádí do konce a urychluje v spravedlnosti, protože PÁN na zemi vykoná urychlení věci.
29A jak Isaiáš řekl předtím: Kdyby nám PÁN SABAÓTH nebyl zanechal semene, byli bychom se stali takovými jako Sodoma a byli učiněni podobnými Gomoře.
30Co tedy řekneme? Že lidé z národů, kteří se za spravedlností nehnali, spravedlnosti dosáhli, a to té spravedlnosti, jež je na základě víry,
31Israél však, za zákonem spravedlnosti se žena, k zákonu nedospěl.
32Proč? Protože se tak dělo ne na základě víry, nýbrž jako na základě činů; narazili na kámen nárazu
33podle toho, jak je psáno: Hle, na Siónu kladu kámen nárazu a skálu pádu, a kdo na něm věrou spočívá, nebude zostuzen.