1(Od Dávida.) Budiž veleben Hospodin, má skála, jenž vyučuje mé ruce seči, mé prsty boji,
2má laskavost a má pevnost, má záštita a můj zachránce, pro mne, můj štít a ten, na něho ž spoléhám, jenž mi podmaňuje můj lid.
3Hospodine, čím je člověk, že ho bereš na vědomí, syn smrtelníka, že ho máš na zřeteli?
4Člověk je podoben vánku, jeho dni jsou jako míjející stín;
5Hospodine, nahni svá nebesa, a ť můžeš sestoupit, sáhni na hory, a ť dýmají,
6blýskej blýskáním, a ť je můžeš rozptýlit, vyšli své šípy, a ť je můžeš zmást,
7vztáhni své ruce s výsosti, vyrvi mě a vyprosť mě z velikých vod, z ruky synů ciziny,
8jejichž ústa mluví marnost a jejich ž pravice je pravice lži.
9Bože, chci ti zpívat novou píseň, na varyto-desítku při zpěvu hrát tobě,
10jenž dáváš vítězství králům, jenž vyrváváš Dávida, svého nevolníka, před mečem zla;
11vyrvi mě a vyprosť mě z ruky synů ciziny, jejichž ústa mluví marnost a jejich ž pravice je pravice lži,
12aby naši synové byli ve svém mládí jako štěpy k vzrůstu vypěstované, naše dcery jako nárožní sloupy, vytesané na způsob chrámu,
13naše spižírny plné, poskytující zásoby všeho druhu, naše stáda tisícerá, v desetitisíce se množící na našich širých polích,
14naše hovězí dobytčata obtěžkaná; bez průlomu a bez vycházení a bez křiku na našich prostranstvích.
15Blaho lidu, jemuž je takto! Blaho lidu, jehož Bohem je Hospodin!