1A le lid byl jako oplakávači; to bylo v sluchu Hospodinově zlé, a když to Hospodin uslyšel, vzplál jeho hněv, takže se proti nim rozhořel a na konci houfu se jal sžírat Hospodinův oheň.
2A lid se rozkřičel na Mojžíše a Mojžíš se jal modlit k Hospodinu a oheň uhasl.
3A jméno onoho místa nazval Tavérá, neboť se Hospodinův oheň proti nim rozhořel.
4A sběř, jež byla vprostřed něho, ti lačně zadychtili a i Isráélovy děti se opět rozplakaly; i říkali: Kdo nás bude krmit masem?
5Připomínáme si ryby, jež jsme zdarma jídali v Egyptě, okurky a melouny a pór a cibuli a česnek,
6a nyní je naše duše vysušená, nic není, leda na tu manu hledíme.
7A mana - ona byla jako símě koriandru a její vzezření jako vzezření bdelia;
8chodili, lid, sem-tam, i sbírali a drtili v mlýncích nebo roztloukali v hmoždíři a vařili v hrnci a zpracovávali ji na chlebové placky, a její chuť byla jako chuť pečiva z oleje,
9a při sestupu rosy na tábor v noci na něj sestupovala mana.
10A Mojžíš uslyšel lid plačící po svých čeledích, každého u vchodu jeho stanu; a že velmi vzplál Hospodinův hněv, bylo v očích Mojžíšových zlé.
11Mojžíš tedy k Hospodinu řekl: Proč činíš svému nevolníku zle a proč jsem v tvých očích nenašel přízeň, takže jsi nakladl veškeré břímě tohoto lidu na mne?
12Zda jsem já otěhotněl vším tímto lidem? Zplodil-li jsem jej já, že jsi ke mně pravil: Zanes jej na svých prsou, jako pěstoun nosí kojence, na půdu, již jsi přísahou slíbil jeho otcům?
13Odkud se mi dostane masa, abych je dal všemu tomuto lidu? Vždyť přede mnou pláčí s výrokem: Dej nám masa, a ť jíme!
14Nemohu všechen tento lid nést já samoten, neboť je mi příliš těžký;
15a chceš-li mi činit takto, nuže, raději mne zabij, našel-li jsem v tvých očích přízeň, a ť nehledím na své neštěstí.
16A Hospodin k Mojžíšovi řekl: Shromáždi mi sedmdesát mužů z Isráélových starších, jež znáš, že oni jsou starší lidu a jeho předáci, a přiveď je k stanu setkávání, a tam se s tebou postaví;
17i chci sestoupit a promluvit tam s tebou a odejmout z Ducha, jenž je na tobě, a položit na ně, a ť mají s tebou účast na nesení břemene lidu, takže je neponeseš ty samoten;
18a k lidu musíš říci: Na zítřek se posvěťte a budete jíst maso, neboť jste se v sluch Hospodinův rozplakali s výrokem: Kdo nás bude krmit masem - ano, dobře nám bylo v Egyptě! Hospodin vám tedy maso dá a budete jíst;
19ne jeden den budete jíst ani dva dni ani pět dní ani deset dní ani dvacet dní -
20až po celý měsíc, až bude vycházet z vašich chřípí a stane se vám odporností, protože jste pohrdli Hospodinem, jenž je vprostřed vás, a rozplakali jste se před jeho tváří s výrokem: Proč toto, že jsme vyšli z Egypta?
21A Mojžíš řekl: Lidu, vprostřed něhož já jsem, je šest set tisíc pěších, a tys řekl: Chci jim dát masa, a ť jedí po celý měsíc!
22Zda se jim bude moci naporážet drobného dobytka a skotu, a ť jim postačí? Bude-li jim kdo moci shrnout všechny ryby moře, a ť jim postačí?
23A Hospodin k Mojžíšovi řekl: Zda je ruka Hospodinova krátká? Nyní budeš vidět, zda se před tebou bude moci uskutečnit mé slovo čili nic.
24A Mojžíš vyšel a promluvil slova Hospodinova k lidu a shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a postavil je okolo stanu,
25a Hospodin v oblaku sestoupil a promluvil k němu, a odňal z Ducha, jenž byl na něm, a dal na sedmdesát mužů, těch starších; a za spočinutí Ducha na nich se stalo, že se jali prorokovat, a le nepokračovali.
26A v táboře zbyli dva muži, jméno jednoho Eldád a jméno druhého Médád, a Duch na nich spočinul; a oni byli mezi zapsanými, a le k stanu nevyšli, a jali se prorokovat v táboře;
27i přiběhl mladík a podal zprávu Mojžíšovi; i řekl: Eldád a Médád prorokují v táboře.
28A Jóšua, syn Núnův, Mojžíšův pobočník od svých jinošských let, odpověděl a řekl: Můj pane, Mojžíši, zadrž je!
29A Mojžíš mu řekl: Ty snad horlíš pro mne? A ch, kéž by všechen lid Hospodinův byli proroci, tak že by na ně Hospodin dával svého Ducha!
30A Mojžíš se stáhl do tábora, on i Isráélovi starší.
31A z blízkosti Hospodinovy vyrazil vítr a přihnal od moře křepelky; ty vrhl na tábor, asi na cestu jednoho dne tak a asi na cestu jednoho dne tak, okolím tábora, a asi na dva lokte nad povrch země.
32A lid byl vzhůru celý onen den a celou noc a celý den zítřka a hromadili křepelky - kdo nasbíral málo, nahromadil deset chómerů; to si rozložili široko daleko v okolí tábora.
33Maso bylo ještě mezi jejich zuby, dříve než mohlo být sežvýkáno, když proti lidu vzplál Hospodinův hněv a Hospodin udeřil mezi lidem rozsáhlým úderem.
34I nazval i jméno onoho místa Kivróth-hattaavá, neboť tam pohřbili lid, ty, již dychtili.
35Z Kivróth-hattaavy se lid dal na cestu do Chacéróth, i po byli v Chacéróth.