1Ba, pro toto se mé srdce chvěje a ze svého místa vyskakuje;
2pozorně poslouchejte na dunění jeho hlasu a mumlání, vycházejícího z jeho úst.
3Vysílá je pod všechna nebesa, své blýskání k okrajům země,
4za ním řve hlas - on hřímá hlasem své důstojnosti, aniž je zadržuje, když je slyšet jeho hlas.
5BŮH svým hlasem podivuhodně hřímá - činí veliké věci, jichž nechápeme;
6neboť sněhu praví: Buď na zemi; a příval deště, a no, příval dešťů - jeho síla.
7V ruku každého člověka vtiskuje svou pečeť, aby všichni smrtelníci poznali jeho dílo,
8a živočišstvo vchází v doupata a v svých peleších zůstávají.
9Vichřice přichází ze své komory a od severních větrů chlad;
10BOŽÍM závanem vzniká led a šíře vod se zužuje.
11Také zatěžuje mrak vlhkostí, rozhání oblak svým světlem
12a on se jeho řízením koldokola obrací podle jejich činnosti, cokoli bude rozkazovat; nad tváří světa, na zem
13mu dává zasahovat, ať jako hůl (pro jeho-li zem ), ať jako laskavost.
14Vpusť toto v sluch, Jóbe, zastav se a pozorně si všímej BOŽÍCH podivuhodných věcí.
15Zda se vyznáš v +Božím uložení o nich, kdy dá zazářit blesku svého oblaku?
16Zda se vyznáš stran vznášení mraku, podivuhodných činů dokonalého vědomostmi,
17ty, jehož roucha jsou teplá, když se zemi dává klid od jižního větru?
18Uměl bys, jako on, dávat rozpětí obloze, pevné jako ulité zrcadlo?
19Dej nám na vědomí, co mu máme říci! Pro tmu neumíme nic přednést!
20Zda se mu má ohlásit, že chci mluvit? Řekl-li kdo, že chce být rozdrcen?
21A le ovšem nelze hledět na oslnivé světlo, jež je na obloze, když přechází vítr a pročišťuje ji;
22zlatý svit proniká z temného úkrytu - úctu vzbuzující velebnost vůkol +Boha!
23Všemocný! Nenajdeme ho; je veliký v moci, a soud a plnost spravedlnosti neohýbá.
24Proto nechť ho smrtelníci mají v úctě; nehledí na nikoho moudrého srdce m.