Job 37
1 Ba, pro toto se mé srdce chvěje a ze svého místa vyskakuje;
2 pozorně poslouchejte na dunění jeho hlasu a mumlání, vycházejícího z jeho úst.
3 Vysílá je pod všechna nebesa, své blýskání k okrajům země,
4 za ním řve hlas - on hřímá hlasem své důstojnosti, aniž je zadržuje, když je slyšet jeho hlas.
5 BŮH svým hlasem podivuhodně hřímá - činí veliké věci, jichž nechápeme;
6 neboť sněhu praví: Buď na zemi; a příval deště, a no, příval dešťů - jeho síla.
7 V ruku každého člověka vtiskuje svou pečeť, aby všichni smrtelníci poznali jeho dílo,
8 a živočišstvo vchází v doupata a v svých peleších zůstávají.
9 Vichřice přichází ze své komory a od severních větrů chlad;
10 BOŽÍM závanem vzniká led a šíře vod se zužuje.
11 Také zatěžuje mrak vlhkostí, rozhání oblak svým světlem
12 a on se jeho řízením koldokola obrací podle jejich činnosti, cokoli bude rozkazovat; nad tváří světa, na zem
13 mu dává zasahovat, ať jako hůl (pro jeho-li zem ), ať jako laskavost.
14 Vpusť toto v sluch, Jóbe, zastav se a pozorně si všímej BOŽÍCH podivuhodných věcí.
15 Zda se vyznáš v +Božím uložení o nich, kdy dá zazářit blesku svého oblaku?
16 Zda se vyznáš stran vznášení mraku, podivuhodných činů dokonalého vědomostmi,
17 ty, jehož roucha jsou teplá, když se zemi dává klid od jižního větru?
18 Uměl bys, jako on, dávat rozpětí obloze, pevné jako ulité zrcadlo?
19 Dej nám na vědomí, co mu máme říci! Pro tmu neumíme nic přednést!
20 Zda se mu má ohlásit, že chci mluvit? Řekl-li kdo, že chce být rozdrcen?
21 A le ovšem nelze hledět na oslnivé světlo, jež je na obloze, když přechází vítr a pročišťuje ji;
22 zlatý svit proniká z temného úkrytu - úctu vzbuzující velebnost vůkol +Boha!
23 Všemocný! Nenajdeme ho; je veliký v moci, a soud a plnost spravedlnosti neohýbá.
24 Proto nechť ho smrtelníci mají v úctě; nehledí na nikoho moudrého srdce m.