1A Jób odpověděl a řekl:
2Ještě nyní má mé stěžování být vzpurností? Na mne dopadající ruka je těžká nad mé vzdychání.
3Kéž bych zvěděl, jak bych ho mohl najít! Chtěl bych přijít až k jeho sídlu,
4přednést právní věc před jeho tváří a naplnit svá ústa obhajobou;
5chtěl bych znát slova, jimiž by mi odpovídal, a rozumět, co by mi říkal.
6Zda by se mnou vedl při převahou moci? Ne, nýbrž on by chtěl dát na mne;
7to by se s ním upřímný mohl dohadovat, i mohl bych natrvalo uniknout od svého soudce.
8Hle, jdu k východu - není ho; pak li nazpět, nepozoruji ho,
9při jeho působení v levo ho nemohu spatřit, v pravo uhýbá, takže ho nevidím;
10avšak zná mou cestu; podrobil mě zkoušce - vycházím jako zlato.
11Má noha se přidržela jeho kročeje, dbal jsem jeho cesty, aniž jsem odbočoval;
12rozkaz jeho rtů - a neodstupoval jsem, nad sobě určený pokrm uchovávám výroky jeho úst.
13On však je při jednom, i kdo ho může od vrátit? Co si jeho duše přeje, to činí,
14ano, naplňuje, co je pro mne určeno, a mnoho takovéhoto má na mysli.
15Proto jsem jeho tváří otřesen; když se zamýšlím, mám z něho strach,
16a no, BŮH mé srdce učinil malomyslným, a no, Všemocný mnou otřásl,
17neboť ne ze tmy jsem zničen, a ni proto, že mou tvář pokrylo temno.