1A jak se dokončily tyto věci, přistoupili ke mně představení s výrokem: Lid Isráélův a kněží a Lévíovci se neoddělil i od národností zemí, totiž jejich ošklivostí, Kenaáního, Chittího, Perizzího, Ammóního, Móávího, Egypťanů a Emórího,
2vždyť pojali pro sebe a pro své syny některé z jejich dcer, takže se vmísili, svaté símě, v národnosti zemí; a ruka představených a zmocněnců se v této nevěrnosti projevila jako první.
3A za svého slyšení této řeči jsem roztrhl své roucho a svůj plášť a jal jsem se rvát z vlasu své hlavy a své brady a usedl jsem zdrcen.
4A shromáždili se ke mně všichni chvějící se při slově Boha Isráélova pro nevěrnost vyhnanectva, já však jsem zdrcen seděl až do večerní oběti daru;
5a při večerní oběti daru jsem ze svého sebeponižování vstal, a maje roztrženo své roucho a svůj plášť, jsem pak poklekl na svá kolena a rozprostřel jsem své dlaně k Hospodinu, svému Bohu
6a řekl jsem: Můj Bože, stydím se a je mi trapno pozvednout k tobě svou tvář, můj Bože, neboť naše nepravosti se rozmnožily do vysoka nad hlavu a naše provinění vzrostla až do nebes.
7My jsme ode dní našich otců až po tento den ve velikém provinění a pro naše nepravosti jsme byli my, naši králové, naši kněží, vy dáni v ruku králů zemí mečem, zajetím, loupeží, a v stud tváře, jako tohoto dne.
8A nyní na kratičký okamžik nastalo od Hospodina, našeho Boha, smilování, aby nám ponechal zbytek uniknuvších a aby nám dal kolík v místě jeho svatosti, aby náš Bůh osvítil naše oči a aby nám dal trošku obživení v našem nevolnictví;
9ano, my jsme nevolníky, a le náš Bůh nás v našem nevolnictví neopustil, nýbrž nad námi rozestřel laskavost před tváří králů Persie k dání nám obživení k vystavění domu našeho Boha a k nápravě jeho zřícenin a k dání nám zdi v Júdovi a v Jerúsalémě.
10Nyní však - co máme říci, náš Bože, když jsme opustili tvé rozkazy,
11co jsi rozkázal skrze své nevolníky, proroky, výrokem: Země, již vy vstupujete zaujmout, to je země poskvrny, pro poskvrnu národností zemí, pro jejich ošklivosti, jimiž ji ve své nečistotě naplnili od jednoho konce k druhému,
12a tedy nesmíte své dcery dávat jejich synům a pro své syny nesmíte brát jejich dcery, aniž kdy smíte vyhledávat jejich pokoj a jejich blahobyt, abyste byli silní a mohli jíst užitek země a navždy jej dát zdědit svým dětem.
13A po všem tom, co na nás přišlo pro naše zlé činy a pro naše veliké provinění (ač jsi ty, náš Bože, slevil na méně než naše nepravosti a umožnil jsi nám takovýto únik ),
14zda se máme vracet k porušování tvých rozkazů a k sešvagřování s národnostmi těchto ošklivostí? Zda bys proti nám nebyl popuzen až do vyhubení, takže by nebylo zbytku a ni úniku?
15Hospodine, Bože Isráélův, ty jsi spravedlivý, neboť jsme zbyli jako uniknuvší, jak je tomu tohoto dne; hle, my jsme před tvou tváří ve svém provinění, ač pro toto nelze před tvou tváří ob stát.