1A v dnech svého jinošství buď pamětliv svého Stvořitele, dokud nepřicházejí dni bídy, než nastanou léta, o nichž budeš říkat: Nemám v nich záliby,
2dokud se nezatmívá slunce a světlo měsíce a hvězd, než se vrátí oblaka po lijavci,
3v den, kdy se strážcové domu budou třást a zdatní muži se budou hrbit a mlečky budou zastavovat práci, neboť jich ubude, a zatmívat se budou ty, jež pohlížejí okenními mřížemi;
4a dveře v ulici se budou zavírat, za ztlumování zvuku mletí; a bude se vstávat na hlas ptáka a všechny dcery zpěvu budou klesat, -
5mají i bázeň z výšky, a na cestě postrachy, a mandloň kvete a kobylka je břemenem a kapara selhává, neboť člověk odchází do svého věčného domova a ulicí budou obcházet ti, již budou truchlit; -
6dokud se neuvolňuje provaz ze stříbra, než se bude rozrážet mísa ze zlata, než se bude tříštit džbán nad pramenem, než se rozrazí kolo k cisterně.
7Potom se bude prach vracet na zem podle toho, jak býval, a duch se bude vracet k Bohu, jenž jej dal.
8Marnost marností, řekl svolavatel, to vše je marnost.
9A nadto, protože svolavatel byl moudrý, vyučoval ještě lid poznáním a uvažoval a prozkoumával, upravoval množství přísloví;
10svolavatel usiloval o nalezení slov libých, a co je napsáno, je správné, slova pravdy.
11Slova moudrých jsou jako poháněcí bodce a jako hřeby vbité od původců sbírek jich; byla dána od jednoho pastýře.
12A nadto se, můj synu, dej jimi poučit; není konce pořizování množství knih, a mnoho studování - únava těla.
13Slyšme závěr celé věci: Měj v úctě Boha a dbej jeho rozkazů, neboť toto je celý člověk;
14ano, každý čin bude Bůh přivádět na soud, vše skryté, dobré-li a neb zlé-li.