Psalms 139
1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm. Hospodine, tys mě vyzpytoval a znáš mě.
2 Ty víš, kdy si sedám a kdy vstávám – už dávno znáš mé úmysly.
3 Rozebrals mé putování i mé uléhání a dobře znáš všechny mé cesty.
4 Ještě nemám slovo na jazyku – hle, Hospodine, ty už všechno víš.
5 Oblehls mě zezadu i zepředu a položils na mě svou dlaň.
6 Úžasné poznání! Úplně mě přesahuje! To nezvládám!
7 Kam odejdu před tvým duchem? Kam uteču před tvou tváří?
8 Vystoupím-li na nebesa, tam jsi ty. Ustelu si v podsvětí, jsi i tam.
9 Když se vznesu na křídlech jitřenky a usadím se za koncem moře,
10 i tam mě bude provázet tvá ruka, tvá pravice se mě chopí.
11 I kdybych řekl: Jistě mě přikryje tma, i noc se kvůli mně stane světlem.
12 Ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo.
13 Vždyť tys utvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky.
14 Vzdávám ti chválu za to, jak jsem úžasně stvořen – vzbuzuje to bázeň. Tvé dílo je obdivuhodné – má duše to velmi dobře ví.
15 Před tebou nebyla skryta má kostra, když jsem byl utvářen vskrytu, utkán v útrobách země.
16 Tvé oči viděly můj zárodek a do tvé knihy se zapisovaly všechny dny – utvářely se, nebyl ani jeden z nich.
17 A jak vzácné jsou pro mě tvé úmysly, Bože! Jak mnoho jich je!
18 Kdybych je chtěl spočítat, je jich víc než písku! Procitnu a již jsem s tebou.
19 Bože, kéž bys skolil ničemy. Odstupte ode mě, vy, kdo proléváte krev.
20 Oni o tobě mluví se zlými úmysly; nadarmo vyvyšují tvé protivníky.
21 Což nemám, Hospodine, nenávidět ty, kdo tě nenávidí? A pociťovat odpor proti těm, kdo proti tobě povstávají?
22 Mám je v dokonalé nenávisti; jsou mi za nepřátele.
23 Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení
24 a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!