1Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v dobách soužení?
2Ničema v pýše pronásleduje chudého. Kéž by byli lapeni do piklů, které kuli!
3Vždyť ničema se vychloubá tužbami své duše, ten, kdo hrabe pro sebe, zlořečí a Hospodinem pohrdá.
4Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není – toť všechno jeho uvažování.
5Jeho cesty jsou v každém čase úspěšné, vysoko před ním jsou tvé soudy. Všichni jeho nepřátelé? Nad těmi si odfrkne.
6V srdci si říká: Z pokolení do pokolení mnou nic nepohne, vždyť neupadnu do zlého.
7Jeho ústa jsou plná klení, klamu a útisku; pod jazykem skrývá trápení a nepravost.
8Sedí na číhané na uzavřených místech, v skrýších nevinného vraždí, svým okem skrytě vyhlíží ubožáka.
9Číhá v skrýších jako lev v houští, číhá, aby se zmocnil ubohého. Zmocňuje se ubohého, táhne ho svou sítí,
10takže je zkrušen a pokořen. Kvůli hordám ničemy bezmocní padají.
11V srdci si říká: Bůh zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.
12Povstaň, Hospodine! Bože, pozvedni svou ruku! Nezapomeň na zkroušené!
13Jak to, že ničema pohrdá Bohem? Říká si v srdci: Nebudeš se tím zabývat, Bože!
14Ty však vidíš, hledíš na trápení a zášť a vezmeš to do své ruky. Vždyť ubožák se spoléhá na tebe. Sirotkovi se staneš pomocí.
15Zlom paži ničemy i zlého! Odhal jeho ničemnost, až již žádnou nenajdeš.
16Hospodin je králem navěky a navždy. Pohanské národy z jeho země zmizí.
17Hospodine, touhu pokorných jsi vyslyšel. Upevníš jim srdce, popřeješ jim sluchu,
18abys zjednal právo sirotkovi a utlačenému. Člověk ze země je už nebude děsit.