1A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl:
2Jakože živ je Bůh, on, který mi odňal právo, Všemohoucí, který způsobil mé duši hořkost:
3Dokud je všechen můj dech ve mně a duch Boží v mém chřípí,
4mé rty nepromluví zvrácenost a můj jazyk nebude přemítat o záludnosti.
5Ať je to ode mne vzdáleno, abych vás prohlásil za spravedlivé. Dokud nevydechnu naposled, neodložím svou bezúhonnost.
6Držím se své spravedlnosti a neopustím ji. Mé srdce mě nebude hanobit za mé dny.
7Ať je na tom můj nepřítel jako ničema a můj protivník jako bídák.
8Vždyť jakou naději má bezbožný, když bude sražen, vezme-li mu Bůh život?
9Cožpak Bůh vyslyší jeho volání, až na něho přijde soužení?
10Zdalipak bude mít rozkoš z Všemohoucího? Bude volat Boha v každém čase?
11Poučím vás o Boží moci, nezatajím, jak je tomu s Všemohoucím.
12Hle, vy, vy všichni jste to viděli. Proč tedy vršíte marnost na marnost?
13Toto je podíl ničemného člověka u Boha, dědictví, které od Všemohoucího přijmou násilníci.
14I když bude mít mnoho synů, pak jen pro meč, jeho potomci se chlebem nenasytí.
15Ti, kteří ho přežijí, budou pohřbeni smrtí a jejich vdovy je nebudou oplakávat.
16Jestliže nahromadí stříbra jako prachu a oděvu navrší jako hlíny,
17navrší, avšak obleče se spravedlivý a stříbro rozdělí nevinný.
18Svůj dům postavil jako mol, jako stan, který si udělal hlídač.
19Bohatý ulehne a už se nesebere, otevře své oči a už to není.
20Hrůza ho dostihne jako voda, v noci ho uchvátí vichřice.
21Odnese jej východní vítr a zmizí, odvane jej z jeho místa.
22Ať se na něho vrhne a nemá soucit, před jeho rukou bude spěšně utíkat.
23Budou nad nimi tleskat rukama, bude se nad ním pošklebovat z jeho místa.