Job 2
1 Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina.
2 Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.
3 Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil.
4 Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši.
5 Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit.
6 Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, je ve tvé ruce; avšak zachovej jeho duši.
7 Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě.
8 A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu,
9 jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři!
10 Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty.
11 Když tři Jóbovi přátelé uslyšeli o všem tom zlu, které na něho dolehlo, přišli, každý ze svého domova: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že přijdou, aby mu projevili účast a aby jej potěšili.
12 Když zpovzdálí pozvedli oči a nemohli jej poznat, pozvedli hlas a rozplakali se. Roztrhli každý své roucho a rozhazovali prach nad své hlavy k nebi.
13 Pak s ním seděli na zemi sedm dnů a sedm nocí a nepromluvili na něj ani slovo, protože viděli, že jeho bolest je tuze veliká.