1Je zlo, které jsem viděl pod sluncem, a velmi na člověka doléhá:
2Muž, jemuž dá Bůh bohatství, poklady i slávu a jeho duše nemá nedostatek v ničem, po čem touží; ale Bůh mu z toho nedovolí jíst, bude to totiž jíst někdo cizí. Toto je marnost a zlá nemoc.
3Řekl jsem: Jestliže muž zplodí sto dětí, bude žít mnoho let a budou-li mnohé dny jeho let, ale jeho duše se přitom nenasytí dobrem a nebude mít ani pohřeb, pak je na tom potracený plod lépe než on.
4Vždyť přišel do marnosti, odejde do temnoty a temnotou bude přikryto jeho jméno.
5Ani slunce neviděl a nepoznal. Ten má více klidu než onen muž.
6I kdyby žil dvakrát tisíc let, ale blaho nezažil, což neodchází oba na stejné místo?
7Všechna lidská námaha je pro ústa, touha se ale nenaplní.
8Vždyť jakou výhodu má moudrý oproti hlupákovi? Co má chudý, který se umí chovat před živými?
9Vidění očí je lepší než bloumání duše. Také toto je marnost a honba za větrem.
10To, co už bylo, dostalo své jméno. A ví se, kdo je člověk. Nemůže se přít s tím, kdo je silnější než on.
11Mnohá slova totiž množí marnost. Jakou z toho má člověk výhodu?
12Vždyť kdo ví, co je pro člověka v životě dobré, v počtu dnů jeho marného života, které stráví jako stín? Takže kdo člověku oznámí, co pod sluncem bude po něm?