1Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány?
2Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho:
3"Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme."
4Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.
5Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem:
6"Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!"
7Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
8Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.
9Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny."
10Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!
11Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.
12Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!