1Můj synu, dbej na mé výroky, chovej mé příkazy ve svém nitru.
2Dbej na mé příkazy a budeš živ, střez moje učení jak zřítelnici oka.
3Přivaž si je k prstům, napiš je na tabulku svého srdce.
4Moudrosti řekni: "Jsi moje sestra", rozumnost nazvi svou příbuznou,
5aby tě střežila před cizí ženou, před cizinkou, která lichotí svými řečmi.
6Jednou jsem vyhlížel mříží z okna svého domu
7a díval jsem se na prostoduché; pozoroval jsem mezi těmi synky mladíka, který neměl rozum.
8Přecházel ulici kolem jejího nároží, vykročil směrem k jejímu domu
9na sklonku dne, za soumraku, pod záštitou temnoty noční.
10A hle, žena mu jde vstříc v nevěstčím úboru se záludným srdcem.
11Je halasná, dotěrná, její nohy nemají doma stání.
12Hned je na ulici, hned na náměstí, na každém nároží úklady strojí.
13Uchopí jej, políbí ho, s nestoudnou tváří mu řekne:
14"Vystrojila jsem pokojné obětní hody, vyplnila jsem dnes svoje sliby.
15Proto jsem ti vyšla vstříc a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla.
16Prostřela jsem na své lehátko přehozy, pestrá egyptská prostěradla.
17Navoněla jsem své lůžko myrhou, aloe a skořicí.
18Pojď, opájejme se laskáním až do jitra, potěšme se milováním.
19Muž není doma, odešel na dalekou cestu.
20Váček s penězi vzal s sebou, vrátí se domů až v den úplňku."
21Naklonila si ho mnohým přemlouváním, svými úlisnými rty ho svedla.
22Hned šel za ní jako vůl na porážku, jako pošetilec v poutech k potrestání,
23než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život.
24Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst.
25Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést.
26Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni.
27Její dům - toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti.