1Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa.
2Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst.
3Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země.
4Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá.
5Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání:
6sněhu velí: »Padej na zem« a dešti: »Ať prší«, a déšť padá v mocných proudech.
7Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:
8Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;
9vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad;
10svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;
11oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno,
12a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;
13užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
14Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.
15Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?
16Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?
17Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,
18dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?
19Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.
20Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen?
21Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je.
22Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu;
23avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.
24Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce."