Hebrews 12
1 Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškeré břímě a hřích (nás) obstupující a běžme s vytrvalostí běh o závod nám předložený,
2 patříce na vůdce a dokonatele víry, na Ježíše, jenž pro radost sobě předloženou přestál kříž, nedbaje potupy, a posadil se na pravici trůnu Božího.
3 Pomyslete přec na toho, jenž takový odpor proti sobě snesl od hříšníků, abyste neustávali, ochabujíce na mysli.
4 Dosud jste neodporovali až do krve ve svém boji proti hříchu,
5 a zapomenuli jste na napomenutí, které k vám jako k synům mluví (pravíc): „Synu můj, nepovrhuj kázní Páně, ani neochabuj, když jsi kárán od něho,
6 neboť koho Pán miluje, toho kárá; šlehá však každého syna, kterého přijímá.“
7 V kázni vytrvávejte; Bůh se k vám chová jako k synům; neboť který jest syn, jehož by otec nekáral?
8 Jste-li však bez kázně, které stali se účastni všichni, jste cizoložňata a ne synové.
9 Mimo to otcové těla našeho kárali nás, a my jsme je ctili; nepoddáme liž se mnohem spíše Otci duchů, abychom žili?
10 Vždyť oni kárali nás pro málo dní podle zdání svého, tento však k tomu, co jest prospěšno, abychom se stali účastni svatosti jeho.
11 Každá kázeň pro přítomnost nezdá se býti radostnou, nýbrž smutnou, ale později vydává pokojné ovoce spravedlivosti těm, kteří skrze ni byli vycvičeni.
12 Proto pozdvihněte ochablé ruce a zemdlená kolena (svá)
13 a přímé si učiňte stezky pro nohy své, aby (úd) chromý se nevymknul, nýbrž uzdravil.
14 Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez které nikdo nespatří Boha,
15 přihlížejíce k tomu, aby nikdo se nepřipravoval o milost Boží, aby nějaký kořen hořkosti vzrůstaje nepřekážel a mnozí skrze něj se neposkvrnili,
16 aby nikdo nebyl smilníkem neb poskvrněncem, jako Esau, jenž za jedno jídlo prodal své prvorozenství.
17 Neboť vězte, že byl odmítnut také potom, když požehnání zděditi chtěl; neboť nenalezl místa ke změně smýšlení, ač si jí žádal s pláčem.
18 Vždyť jste nepřistoupili k hoře hmotné a k ohni rozpálenému, ani k temnu a mrákotě a bouři,
19 ani ke zvuku trouby a k hlasu slov, kterýž kdo slyšeli, vyprosili si, aby k nim již nebylo mluveno slovo,
20 neboť nesnášeli příkazu, „byť i zvíře dotklo se hory, bude ukamenováno“,
21 a tak hrozný byl ten zjev, že Mojžíš řekl: „Ulekl jsem se a třesu se,“
22 nýbrž přistoupili jste k hoře Sionu a k městu Boha živého, k Jerusalemu nebeskému a k přemnoha tisícům andělů, shromáždění to slavnostnímu,
23 a k obci prvorozenců, zapsaných v nebesích, a k Bohu, soudci všechněch a k duchům spravedlivců dokonaných,
24 a ku prostředníku Nové úmluvy, k Ježíšovi, a ku krvi pokropení, která mluví lépe nežli Abel.
25 Hleďte, ať neodmítáte toho, jenž (tu) mluví; neboť jestli onino neunikli odmítnuvše toho, jenž mluvil na zemi, čím méně my, kteří se odvracíme od toho, jenž mluví s nebes,
26 jehož hlas tehdy otřásl zemí, nyní pak zaslíbil řka: ještě jednou (a) já otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem.
27 Pravě „ještě jednou“, naznačuje proměnu toho, co se otřásá, jakožto věci, která byla učiněna (na čas), aby zůstalo to, co jest neotřesné.
28 Proto docházejíce království neotřesného, prokazujme vděčnost, kterou bychom sloužili Bohu způsobem milým s bázní a uctivostí.
29 Neboť náš Bůh jest oheň sžírající.