1Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškeré břímě a hřích (nás) obstupující a běžme s vytrvalostí běh o závod nám předložený,
2patříce na vůdce a dokonatele víry, na Ježíše, jenž pro radost sobě předloženou přestál kříž, nedbaje potupy, a posadil se na pravici trůnu Božího.
3Pomyslete přec na toho, jenž takový odpor proti sobě snesl od hříšníků, abyste neustávali, ochabujíce na mysli.
4Dosud jste neodporovali až do krve ve svém boji proti hříchu,
5a zapomenuli jste na napomenutí, které k vám jako k synům mluví (pravíc): „Synu můj, nepovrhuj kázní Páně, ani neochabuj, když jsi kárán od něho,
6neboť koho Pán miluje, toho kárá; šlehá však každého syna, kterého přijímá.“
7V kázni vytrvávejte; Bůh se k vám chová jako k synům; neboť který jest syn, jehož by otec nekáral?
8Jste-li však bez kázně, které stali se účastni všichni, jste cizoložňata a ne synové.
9Mimo to otcové těla našeho kárali nás, a my jsme je ctili; nepoddáme liž se mnohem spíše Otci duchů, abychom žili?
10Vždyť oni kárali nás pro málo dní podle zdání svého, tento však k tomu, co jest prospěšno, abychom se stali účastni svatosti jeho.
11Každá kázeň pro přítomnost nezdá se býti radostnou, nýbrž smutnou, ale později vydává pokojné ovoce spravedlivosti těm, kteří skrze ni byli vycvičeni.
12Proto pozdvihněte ochablé ruce a zemdlená kolena (svá)
13a přímé si učiňte stezky pro nohy své, aby (úd) chromý se nevymknul, nýbrž uzdravil.
14Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez které nikdo nespatří Boha,
15přihlížejíce k tomu, aby nikdo se nepřipravoval o milost Boží, aby nějaký kořen hořkosti vzrůstaje nepřekážel a mnozí skrze něj se neposkvrnili,
16aby nikdo nebyl smilníkem neb poskvrněncem, jako Esau, jenž za jedno jídlo prodal své prvorozenství.
17Neboť vězte, že byl odmítnut také potom, když požehnání zděditi chtěl; neboť nenalezl místa ke změně smýšlení, ač si jí žádal s pláčem.
18Vždyť jste nepřistoupili k hoře hmotné a k ohni rozpálenému, ani k temnu a mrákotě a bouři,
19ani ke zvuku trouby a k hlasu slov, kterýž kdo slyšeli, vyprosili si, aby k nim již nebylo mluveno slovo,
20neboť nesnášeli příkazu, „byť i zvíře dotklo se hory, bude ukamenováno“,
21a tak hrozný byl ten zjev, že Mojžíš řekl: „Ulekl jsem se a třesu se,“
22nýbrž přistoupili jste k hoře Sionu a k městu Boha živého, k Jerusalemu nebeskému a k přemnoha tisícům andělů, shromáždění to slavnostnímu,
23a k obci prvorozenců, zapsaných v nebesích, a k Bohu, soudci všechněch a k duchům spravedlivců dokonaných,
24a ku prostředníku Nové úmluvy, k Ježíšovi, a ku krvi pokropení, která mluví lépe nežli Abel.
25Hleďte, ať neodmítáte toho, jenž (tu) mluví; neboť jestli onino neunikli odmítnuvše toho, jenž mluvil na zemi, čím méně my, kteří se odvracíme od toho, jenž mluví s nebes,
26jehož hlas tehdy otřásl zemí, nyní pak zaslíbil řka: ještě jednou (a) já otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem.
27Pravě „ještě jednou“, naznačuje proměnu toho, co se otřásá, jakožto věci, která byla učiněna (na čas), aby zůstalo to, co jest neotřesné.
28Proto docházejíce království neotřesného, prokazujme vděčnost, kterou bychom sloužili Bohu způsobem milým s bázní a uctivostí.
29Neboť náš Bůh jest oheň sžírající.