Psalms 139
1 (Davidův žalm pro sólového zpěváka) Bože, ty mne znáš a stále zkoumáš,
2 víš, zda sedím, nebo právě vstávám, předem je ti jasné, co chci dělat.
3 Odpočinek můj i moje práce, všecky moje cesty jsou ti známy.
4 Ještě nemám slovo na jazyku, ty jsi je už, Hospodine, slyšel.
5 Minulost mou i dny, které přijdou, přikrýváš svou láskyplnou dlaní.
6 Nad mé chápání jsou tyto věci, tvoje divy nikdy nepochopím.
7 Jak bych unikl tvé pozornosti, jak bych mohl utéct tvému zraku?
8 Když vylétnu vzhůru, tam tě potkám, v žádné propasti se neukryji.
9 Na paprscích slunce kdybych letěl na břeh vzdáleného oceánu,
10 tvoje ruka bude stále se mnou, tvoje pravice mne bude držet.
11 Kdybych se chtěl schovat třeba ve tmě, pro tebe se noc promění v světlo,
12 žádná temnota mne neukryje, tobě noc je jasná, tma je světlá.
13 Ty jsi vytvořil mou každou částku, v těle matky tělo mé jsi utkal.
14 Chválu vzdávám ti za tvoje činy, každý probouzí můj údiv, úctu. Podivuhodně jsi vytvořil mne, vím to, nepřestanu nad tím žasnout.
15 Ty znáš každou kůstku mého těla, skrytě jsi mne tvořil v hloubi země.
16 Od zárodku měls mne před očima, jaký budu měl jsi ve svém plánu, všecky dny, jež měl jsem někdy prožít dávno před tím, než ten první nastal.
17 Myšlenky tvé, Bože, obdivuji, přitom jich je nesčíslný počet,
18 víc než na poušti je zrnek písku. Sotva procitnu, na tebe myslím.
19 Kéž bych jen měl pokoj od bezbožných, kéž by odtáhli ti vražedníci!
20 Hájí svoje pletichy tvým jménem, zneužívají je nepřátelé.
21 Nemám nenávidět ty, kdo mají tebe v nenávisti, Hospodine? Odporní jsou mi, kdo proti tobě ve vzpouře a zlobě povstávají.
22 Z hloubi duše já je nenávidím, nepřátelé tvoji jsou též moji.
23 Bože, zkoumej mne i moje srdce, poznej moje myšlenky i neklid,
24 pokud jednám jinak, než si přeješ, zastav mne a veď mne do věčnosti!