1 Chronicles 17
1 Když se David konečně usadil ve svém paláci, řekl proroku Nátanovi: "Pohleď, zatímco já sídlím v paláci z cedrového dřeva, Hospodinovu truhlu kryjí pouze stanové houně."
2 Prorok Davidovi odpověděl: "Ať už zamýšlíš cokoliv, klidně jdi a udělej to, neboť Bůh je na tvojí straně."
3 Ještě téže noci však k Nátanovi promluvil Bůh a sdělil mu:
4 "Jdi a vše, co ti nyní řeknu, vyřiď Davidovi. Vzkaž mu, že si nepřeji, aby mi stavěl chrám, ve kterém bych sídlil.
5 Nepřebýval jsem v chrámu od té doby, kdy jsem vysvobodil izraelský národ z otroctví, až do dnešního dne. Stěhoval jsem se z místa na místo společně se svou svatyní a žádný stálý příbytek jsem neměl.
6 Ať jsem s izraelským národem přišel kamkoliv, požádal jsem snad někdy jejich vůdce, které jsem ustanovil za správce svého národa, aby mi postavili chrám z cedrového dřeva?
7 Dále Davidovi vyřiď, že mu jako všemocný Hospodin vzkazuji toto: Učinil jsem tě panovníkem svého izraelského národa, ačkoliv jsi předtím byl pouhým pastýřem a hlídal jsi stáda.
8 Provázel jsem tě, kamkoliv ses obrátil, a odstranil jsem ti z cesty všechny tvé nepřátele. Proslavil jsem tě jako nejslavnější muže světa.
9 Svému lidu jsem dal zemi, v níž se usadil a našel svůj domov. Zemi, kde ho už nebudou obtěžovat nepřátelé ani odírat bezbožní pohané, jako to dělávali dříve.
10 Od té doby, kdy jsem svému izraelskému národu určoval vůdce, jsem ti dal vítězství nad všemi protivníky. Jako tvůj Hospodin ti oznamuji, že svěřím království do rukou tvého rodu.
11 Až se naplní tvé dny a ty se odebereš k odpočinku ke svým předkům, jmenuji tvým nástupcem jednoho z tvých synů a upevním jeho vládu.
12 Teprve on mi postaví chrám a já nechám jeho rod vládnout navěky.
13 Budu mu otcem a přijmu ho jako svého syna. Nikdy ho nezbavím své přízně a podpory, jako jsem to udělal v případě tvého předchůdce Saula.
14 Nechám jeho rod sídlit v královském paláci a panovat navěky. Jeho vládu a moc nikdo neohrozí."
15 Nátan tedy předstoupil před Davida a oznámil mu všechno, co Hospodin řekl.
16 Když ho král David vyslechl, odešel do svatyně a promluvil k Hospodinu: "Ach, Hospodine, můj Bože, jsem obyčejný člověk z bezvýznamné rodiny, a tys mne přesto povýšil až královský trůn.
17 A jako by ani to nestačilo, nyní mi, Bože, slibuješ, že se navěky postaráš o budoucnost mého rodu. Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech.
18 Co více bych si ještě mohl přát? Sám nejlépe víš, co potřebuji, a všechno jsi mi dal.
19 Všechno jsi to učinil z vlastní vůle a pro mé dobro a nic jsi přede mnou neutajil.
20 Na vlastní uši o tobě, Hospodine, slýcháme. Nikdo se ti nevyrovná a žádný jiný Bůh kromě tebe není.
21 Jediný izraelský lid jsi obdařil zvláštním požehnáním. Stal se vyvoleným národem, který přišel vykoupit samotný Bůh, aby velkými a mocnými činy odhalil svůj charakter. Vysvobodil jsi izraelský národ z Egypta a vyhnal před ním pohanské národy ze zaslíbené země.
22 Sám jsi navěky prohlásil izraelský národ za svůj a stal ses jeho Panovníkem a Bohem.
23 Hospodine, můj Bože, kéž tento slib, který jsi dal mně a mému rodu, trvá věčně.
24 Naplň své slovo, aby navěky vyšlo najevo, jak jsi úžasný, a tvůj izraelský národ tě ctil jako svého Panovníka a Boha. Jmenuj můj rod správcem svého lidu.
25 Bože, dovoluji si tě oslovit, neboť ty sám jsi mi oznámil, že postavíš můj rod do čela svého národa.
26 Ach, Hospodine, vždyť jen ty jsi Bůh! Laskavým slibům, které jsi mi dal, mohu bezvýhradně věřit.
27 Proto nyní, Hospodine, požehnej věčnému trvání mého rodu, neboť jedině s tvou přízní bude prospívat navěky."