1(Řediteli hudby, Jedúthúnovi. Od Dávida.) Řekl jsem: Chci chránit své cesty před zhřešením svým jazykem, svým ústům chci ochranu zjednat náhubkem, dokud je zlovolný naproti mně.
2Oněměl jsem ztichnutím, odmlčel jsem se stran dobrého, a le má trýzeň byla rozjitřena,
3mé srdce se rozpálilo v mém nitru, při mém přemýšlení se vzněcoval oheň - promluvil jsem svým jazykem:
4Dej mi na vědomí, Hospodine, můj konec a výměru mých dní, jaká ona je, nechť vím, jak jsem já pomíjivý.
5Hle, mé dni jsi učinil píděmi a můj věk je před tebou jako nic; jen pouhý závan je každý stojící člověk. Seláh.
6Každý chodí jen jako stín, jen závanem se rozčilují - každý hromadí, aniž ví, kdo bude sbírat.
7Nuže tedy co očekávám, Pane? Mé doufání, to je v tebe.
8Vyprosť mě ze všech mých přestoupení, kéž mě nečiníš předmětem potupy pošetilce!
9Oněměl jsem, neotvírám svých úst, neboť jsi zapůsobil ty;
10sejmi ze mne svůj zásah, já jsem zničen dotíráním tvé ruky.
11Napomínáš-li někoho pro nepravost výtkami, rozrušuješ jako mol, co je mu žádoucí; jen závan je každý člověk. Seláh.
12Slyš mou modlitbu, Hospodine, a vpusť v uši můj křik o pomoc, kéž nemlčíš k mým slzám, neboť já jsem u tebe návštěvníkem a podruhem jako všichni moji otcové;
13odvrať svůj zrak ode mne, a ť se mohu zotavit, dříve než se budu muset odebrat a nebude mne.