1Břímě, jež uviděl Habakkúk, prorok.
2Až dokdy, Hospodine, budu volat o pomoc a nebudeš slyšet? Křičím k tobě: Násilí! - a nevysvobozuješ!
3Nač mi ukazuješ špatnost a pohlížíš na strast? A no, přede mnou je plenění a násilí a nastala váda a pozvedá se spor;
4proto zákon ochabuje a právo se nikdy neuplatňuje, neboť zlovolný úklady obkličuje spravedlivého; proto právo vychází převrácené.
5Popatřte mezi národy a pohleďte a upadněte v ustrnutí, ustrňte, neboť ve vašich dnech se uskutečňuje skutek - nebudete věřit, až se bude vyprávět,
6neboť hle, já - chystám se vzbudit Kasdím, národ, jenž je rozhořčený, a no, jenž je prudký, jenž chodí po širokostech země k zaujímání sídel, ne jeho.
7On je strašný, a no, obávaný, od něho vychází jeho právo a jeho důstojnost
8a jeho koně jsou hbitější než levharti a rychlejší než vlci za večera, a jeho jezdci na koních poskakují, a no, jeho jezdci na koních přicházejí z daleka, letí jako sup, jenž spěchá k žrádlu.
9On všechen přichází k násilí, houf jejich tváří - k východnímu větru, a sbírá zajaté jako písek.
10A z králů si on tropí šašky a knížata jsou mu předmětem posměchu, on se směje každé pevnosti, i nakupí zeminy a dobude jí,
11potom se dále požene jako vítr a přejde a proviní se - tato jeho moc bude jeho +bohem.
12Zda ty ne jsi od pradávna, Hospodine, můj Bože, můj Svatý? Nebudeme umírat, Hospodine, ustanovil jsi jej k soudu, a no, Skálo, k ukázňování jsi jej určil;
13jsi v očích čistější než abys spatřoval zlo, aniž můžeš pohlížet na útisk - proč pohlížíš na nevěrně se chovající, mlčíš, když zlovolný pohlcuje spravedlivějšího než on?
14A činíš lidi jako by rybami moře, jako by plazivým tvorstvem - ne ní vládnoucího nad ním,
15všechny je vytahuje udicí, odvléká je ve své síti, a no, sbírá je ve svém čeřenu; proto se raduje a jásá,
16proto své síti obětuje a svému čeřenu zakuřuje, neboť jimi je jeho podíl tučný, a no, jeho pokrm mastný.
17Zda proto má svou síť vyprazdňovat a ustavičně národy zabíjet, nešetřit?