1 Corinthians 14
1 Žeňte se za láskou a horlete o duchovní projevy, nadevše však o to, abyste prorokovali.
2 Kdo totiž mluví jazykem, mluví ne k lidem, nýbrž k Bohu, neboť nikdo nerozumí, on však duchem pronáší tajemství;
3 kdo však prorokuje, mluví k lidem k budování a k povzbuzení a k útěše.
4 Kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, kdo však prorokuje, buduje shromáždění.
5 Nuže, chtěl bych, byste vy všichni mluvili jazyky, raději však, abyste prorokovali - vždyť kdo prorokuje, je větší než kdo mluví jazyky, ledaže by překládal, aby se shromáždění dostalo budování.
6 A nyní, bratři: přijdu-li k vám a budu -li mluvit jazyky, co vám budu platný, nepromluvím-li k vám buď v zjevení nebo v poznání nebo v proroctví nebo v nauce?
7 Dokonce neživé věci, vydávající hlas, buď flétna nebo harfa: Nebudou-li zvukům dodávat rozdílnosti, jak se pozná, co se na flétnu nebo na harfu hraje?
8 Ano, vydá-li i trouba nezřetelný hlas, kdo se bude chystat k válce?
9 Tak i vy, co se týče jazyka: Nevydáte-li srozumitelného slova, jak se pozná, co se mluví? Vždyť budete mluvit do vzduchu!
10 Tolik je, přijde-li na to, na světě druhů řečí, a žádný není nevýřečný;
11 nebudu-li tedy znát význam řeči, budu mluvícímu barbarem a mluvící bude barbarem u mne.
12 Tak i vy: Jelikož jste horlivě žádostivi duchů, usilujte o to, abyste se rozmáhali k budování shromáždění.
13 Proto nechť se ten, kdo mluví jazykem, modlí, aby mohl překládat,
14 neboť modlím-li se jazykem, modlí se můj duch, můj rozum však je neplodný.
15 Co je to tedy? Budu se modlit duchem, budu se však modlit i rozumem; budu zpívat duchem, budu však zpívat i rozumem,
16 jelikož jinak, proneseš-li dobrořečení duchem, jak řekne ten, jenž zaujímá místo nevědomého, své AMÉN na to tvé děkování, jelikož neví, co pravíš?
17 Ano, ty sice pěkně děkuješ, ale jiný se nebuduje.
18 Děkuji Bohu, že mluvím jazykem více než vy všichni,
19 ale ve shromáždění bych raději chtěl promluvit pět slov svým rozumem, abych poučil i druhé, než deset tisíc slov v jazyku.
20 Bratři, nestávejte se malými dítkami v myslích, nýbrž buďte dětinští vůči zlu, v myslích se však stávejte dospělými.
21 V zákoně je psáno: Budu k tomuto lidu mluvit skrze jinojazyčné a skrze jiné rty, a ani tak mě nebudou poslouchat, praví PÁN.
22 Jazyky jsou tedy za znamení ne těm, kteří věří, nýbrž nevěřícím, proroctví pak ne nevěřícím, nýbrž těm, kteří věří.
23 Jestliže se tedy sejde celé shromáždění na jedno místo a všichni budou mluvit jazyky a vejdou nevědomí nebo nevěřící, neřeknou, že šílíte?
24 Jestliže však všichni prorokují a vejde někdo nevěřící nebo nevědomý, je ode všech usvědčován, je ode všech prozkoumáván,
25 skryté věci jeho srdce vycházejí najevo, a tak padne na tvář a bude se klanět Bohu, ohlašuje, že Bůh je skutečně mezi vámi.
26 Co je to tedy, bratři? Kdykoli se scházíte, má každý [ z vás] žalm, má nauku, má jazyk, má zjevení, má výklad; vše nechť se děje k budování.
27 Buď že někdo mluví jazykem, nechť mluví dva nebo nejvýše tři, a každý zvlášť, a jeden nechť překládá;
28 není-li však vykladače, nechť ve shromáždění mlčí a mluví sám k sobě a k Bohu;
29 a nechť mluví dva nebo tři proroci a druzí nechť posuzují;
30 bude-li však zjeveno dalšímu tam sedícímu, nechť ten první mlčí.
31 Můžete ovšem prorokovat všichni, jeden po druhém, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni;
32 a duchové proroků se podřizují prorokům,
33 neboť Bůh není Bůh nepořádku, nýbrž pokoje, jako ve všech shromážděních svatých.
34 [Vaše] ženy nechť ve shromážděních mlčí, neboť jim není povoleno mluvit, nýbrž podřizovat se, podle toho, jak praví i zákon,
35 přejí-li si však něco se dovědět, nechť se dotazují svých vlastních mužů doma; ženě je přece hanba mluvit ve shromáždění.
36 Zdali vyšlo Boží slovo od vás anebo dospělo jedině k vám?
37 Myslí-li někdo, že je prorok nebo duchovní, nechť rozpoznává ty věci, jež vám píši, že jsou příkazem Páně;
38 pakli to někdo nepoznává, nechť nepoznává.
39 Horlete tedy, bratři, o prorokování, a jazyky mluvit nebraňte,
40 vše nechť se však děje slušně a podle řádu.