2 Corinthians 2
1 Rozhodl jsem se sám u sebe, že k vám nepřijdu po druhé v zármutku,
2 neboť zarmucujili já vás, kdo pak může potěšili mne? Snad ten, koho zarmucuji já?
3 A to právě [vám] píši, abych při svém příchodu neměl zármutek [nad zármutek] z těch, z nichž bych se měl radovati. Mám důvěru ve vás všechny, že moje radost je (radostí) vás všech.
4 Neboť z veliké tísně a úzkosti srdce vám píši s mnoha slzami, nikoliv abyste se zarmoutili, nýbrž abyste poznali lásku, kterou mám zvláště k vám.
5 Zarmoutil-li však někdo, nezarmoutil (jen) mne, nýbrž částečně, abych nenadsazoval, vás všechny.
6 Pro takového vinníka dostačuje ten trest, kterého se mu dostalo od většiny,
7 takže je naopak lépe, abyste mu odpustili a jej potěšili, aby se přílišným zármutkem ten vinník nestrávil.
8 Proto vás vyzývám, abyste (veřejně) ztvrdíli lásku k němu.
9 Vždyť proto vám také píší, abych poznal vaši osvědčenost, zda jste ve všem poslušní.
10 Komu však odpouštíte něco, tomu odpouštím i já. Neboť co jsem odpustil i já, měl-li jsem co odpustit, odpustil jsem kvůli vám před Kristem,
11 abychom nebyli oklamání satanem, neboť nejsou mám neznámy jeho úmysly.
12 Když pak jsem přišel do Troady hlásat evangelium Kristovo a dveře mi byly otevřeny v Pánu,
13 neměl jsem vnitřního pokoje, poněvadž jsem nenalezl svého bratra Tita, ale rozloučiv se s nimi, odebral jsem se do Makedonie.
14 Ale díky Bohu! Ten nám dává vždycky vítěziti v Kristu [Ježíši] a skrze nás na každém místě šíří vůni poznání sebe.
15 Neboť jsme Kristovou libou vůní pro Boha mezi těmi, kdož docházejí spásy, i mezi těmi, kdož hynou:
16 těmto smrtelnou vůní k smrti, oněm životodárnou vůní k životu. A kdo je k tomu způsobilý?
17 Nejsme zajisté jako mnozí, kdož porušují slovo Boží, nýbrž mluvíme z upřímnosti jako z Boha a před Bohem v Kristu.