1 Corinthians 2
1 Také já, když jsem přišel k vám, bratří, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví o Kristu vysokou výmluvností nebo moudrostí.
2 Vždyť jsem si umínil, že neznám mezi vámi nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
3 Ano, já jsem vystoupil u vás v slabosti a bázni a v mnohém strachu;
4 a nemluvil jsem a nekázal jsem vemlouvavými slovy [lidské] moudrosti, nýbrž projevováním moci Ducha,
5 aby se vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, nýbrž na moci Boží.
6 Hlásáme sice moudrost před dokonalými, avšak ne moudrost tohoto světa, ani knížat tohoto světa, kteří zanikají,
7 nýbrž (hlásáme) Boží moudrost tajemnou, která byla skryta, kterou Bůh od věčnosti předurčil k naší slávě,
8 kterou žádný z knížat tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.
9 Ale (tak je tomu), jak je psáno: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo, to Bůh připravil těm, kdož ho milují.“
10 Nám však zjevil to Bůh svým Duchem. Duch totiž prohledá všechno, i hlubiny božství.
11 Neboť kdo z lidí ví, co je v člověku, leda duch člověka, který je v něm? Tak ani to, co v Bohu je, nikdo nezná, leda Duch Boží.
12 My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám daroval Bůh.
13 O tom také mluvíme, nikoliv (však) slovy, jak jim učí lidská moudrost, nýbrž (slovy), jimž učí Duch; duchovní řečí duchovní věci podáváme.
14 Ale člověk přirozeně žijící, nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozuměti, poněvadž se mají posuzovati duchovně.
15 Člověk duchovně žijící však posuzuje všecko, ale sám nebývá posuzován nikým.
16 Neboť „kdo poznal úradek Páně, aby ho mohl poučiti?“ My však máme moudrost Kristovu.