Job 29
1 A Job pokračoval ve své promluvě:
2 "Kéž by mi bylo jako za dávných časů, za dnů, kdy Bůh bděl nade mnou,
3 kdy jeho lampa svítila nad mou hlavou a v jeho světle jsem chodil tmou!
4 Jako tenkrát v mém nejlepším věku, kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
5 kdy ještě Všemohoucí býval se mnou a mé děti všude kolem mě.
6 Tenkrát se mé kroky koupaly ve smetaně, ze skály prýštily mi proudy oleje.
7 Když jsem chodíval k městské bráně, abych své místo na prostranství zaujal,
8 mládenci ustupovali, jakmile zahlédli mě, kmeti vstávali mi na pozdrav,
9 přední mužové své řeči přerušili, ruku si kladli na ústa,
10 hlasy hodnostářů umlkaly, jazyk jim přilnul na patra.
11 Kdo mě uslyšel, ten mi blahořečil, kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
12 chudáka v jeho křiku že vysvobozuji a také sirotka, jenž nemá zastánce.
13 Snášela se na mě žehnání umírajících, vdově jsem vracel radost do srdce.
14 Jak šatem jsem se halil spravedlností, právo mi bylo pláštěm i turbanem.
15 Byl jsem očima pro slepé a nohama pro chromé,
16 otcem jsem býval pro chudé, zasazoval se o právo cizince.
17 Zlosynům jsem uměl zuby zvyrážet z čelistí jsem jim vyrval úlovek.
18 Říkal jsem si: ‚Umřu v rodinném hnízdě, až mých dnů bude jak písku u moře.
19 Mé kořeny budou sahat až k vodě, rosa bude nocovat v mé koruně.
20 Má sláva stále čerstvá zůstane, můj luk stále pevný v ruce mé.'
21 Naslouchali mi napjatě, tiše očekávali rady mé.
22 Neměli co dodat po mém slově, má řeč je svlažovala jako krůpěje.
23 Čekávali na mě jak na déšť, na jarní vláhu čekali dychtivě.
24 Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit, světlo mé tváře nechtěli zaplašit.
25 Sedal jsem v jejich čele a udával jim směr, žil jsem jako král ve své družině, jako ten, kdo těší truchlivé.