Job 16
1 Job na to řekl:
2 "Už jsem těch věcí slyšel přespříliš - jako těšitelé jste ukrutní!
3 Prý: ‚Kdy už skončí to mluvení do větru?' Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým výlevům?'
4 I já bych uměl mluvit jako vy, kdybyste na mém místě usedli. Svými řečmi bych vás uměl zahrnout, potřásat nad vámi hlavou svou.
5 Svými ústy bych vás ale povzbudil, slova mých rtů by byla útěchou.
6 Mluvím-li, má bolest se nemírní, mlčím-li, v čem se mi uleví?
7 Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil. Zničils mě i mé nejbližší!
8 Vrásky na mém těle svědčí proti mně, má vyhublost vstává a obviňuje mě.
9 Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí mě, můj sok proti mně zuby skřípe, probodává mě pohledem.
10 Kdekdo si na mě ústa otevře, s posměchem bijí mě do tváře, všichni se srotili proti mně.
11 Bůh mě dal napospas ničemům, předhodil mě zlosynům.
12 Žil jsem v poklidu - vtom na mě udeřil, chytil mě za krk a bil a bil! Udělal si ze mě terč,
13 zasypává mě deštěm střel. Bez milosti mě seká do slabin, mou žluč nechá stříkat po zemi.
14 Dává mi jeden úder za druhým, vrhá se na mě jako válečník.
15 Zjizvenou kůži pytlem zakryl jsem, svým čelem ryji zem.
16 Tvář mi od pláče opuchla, stín smrti mi leží na víčkách.
17 Já přece nemám na rukou násilí, má modlitba je bez poskvrny!
18 Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!
19 Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce.
20 Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.
21 Kéž by se člověk mohl s Bohem přít, jako se lidé přou s přáteli!
22 Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.